Mgr. Vítězslav Jandák - Volební lídr ČSSD za Jihočechy

Aktuální

Media

Za Josefem Škvoreckým...

01.01.1970

Udělal toho se svou ženou Zdenou pro český kumšt a český národ ve světě strašně moc. Obávám se, že mu to nikdy nebudeme moci vrátit.

V úterý 3. ledna 2012 ráno zemřel ve věku 87 let v torontské nemocnici spisovatel Josef Škvorecký. Potud strohá, ale o to smutnější zpráva, která k nám v minulých hodinách z Kanady doputovala.  Pro mne byla ta zpráva obzvláště smutná, protože jsem pana Škvoreckého osobně znal. Měl jsem totiž čest účinkovat ve filmu, který byl natočen podle jednoho z jeho nejznámějších románů „Tankový prapor“.  Známé rčení, že nejen lidé, ale i knihy mají své osudy, platí na tento román několikanásobně. Ne každý možná ví, že ho Škvorecký napsal už v roce 1954. Úryvky z něj však poprvé vyšly pouze časopisecky až v roce 1967 těsně před pražským jarem. O dva roky později sice byl připraven k vydání, ale po nástupu normalizace byl zničen dokonce ve stránkových korekturách. Poprvé proto vyšel až v emigraci, byl totiž první knihou, kterou manželé Škvorečtí vydali ve svém dnes už legendárním nakladatelství „68 Publishers“. Film mohl být proto natočen až po pádu komunistického režimu v roce 1991. Tato satira na poměry v České lidové armádě generála Čepičky měla neuvěřitelný ohlas.  Film, ve kterém jsem  hrál jednu z hlavních postav kapitána Matku, shlédlo přes 2 miliony diváků.

 

Škvorecký byl jedním z našich nejtalentovanějších a nejčtenějších spisovatelů, skvělý vypravěč s nebývalým smyslem pro humor.. Byl to ovšem

humor velmi jemný, skoro anglosaský, ale pořád ještě typicky český. Proto ho také čtenáři milovali. Lidé ho četli zcela spontánně, aniž by je k tomu kdokoli nějak nutil. Literární kritici jej řadí vedle Kundery, Lustiga nebo Hrabala k nejvýznamnějším českým spisovatelům druhé poloviny dvacátého století. Nemohu zde postihnout jeho širokou literární tvorbu od románů  počínaje přes detektivky, povídky a literární eseje až třeba k filmovým scénářům.  Autobiografický hrdina Danny Smiřický vstoupil do dějin literárních postav určitě navždy, stejně jako smutný detektiv poručík Borůvka.  Chci ale také připomenout, že neméně významná byla v emigraci (odešel do exilu v roce 1969) i jeho činnost nakladatelská.

 

Pro mne je zpráva o jeho smrti velmi bolestným okamžikem, jedním z nejhorších za poslední dobu. Nechci si z paměti vyvolávat vzpomínky na drobná setkávání při práci, dokonce si vlastně ani nevzpomínám na něco konkrétního, co by stálo za to zveřejňovat a čemu jsme se smáli společně. On totiž celej ten člověk stál za to. Na toho, kdo měl štěstí se s Josefem Škvoreckým někdy osobně setkat, udělalo takové setkání dojem na dlouhou dobu. A jak už bylo přede mnou někým jiným správně řečeno, nepotřebuje také, aby se mu stavěly pomníky. Postavil si je svou tvorbou sám. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků, zvláště populární je v Severní Americe. U nás po něm zůstala prestižní Literární Akademie J.Škvoreckého, Vyšší odborná škola tvůrčího psaní i soukromé gymnázium, nesoucí jeho jméno. Od roku 2007 se uděluje i Literární Cena Josefa Škvoreckého a začínající píšící studenti bývají oceňováni Cenou Dannyho Smiřického. A ačkoli po veřejné slávě nikdy přehnaně netoužil, roku 1990 byl společně se Zdenou Salivarovou poctěn Řádem Bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě. Právem. Udělal toho se svou ženou Zdenou pro český kumšt a český národ ve světě strašně moc. Obávám se, že mu to nikdy nebudeme moci vrátit.

V. Jandák

Zpět do článků