Mgr. Vítězslav Jandák - Volební lídr ČSSD za Jihočechy

Aktuální

BLOG

Velká voda se neptá

29.06.2009

Velká voda si nevybírá, ničí stavení, zahrady, silnice, domovy - před ničím se nezastaví.

Jsou chvíle, kdy máte pocit, že jsou slova zbytečná. Hledají se jen velmi těžko a ještě hůře se skládají k sobě, aby dohromady dávala smysl. Příroda nám zase jednou dala najevo, že člověk si sice o sobě může myslet, že je pánem tvorstva, ale že by bylo lépe, kdyby se nad svou občasnou neopodstatněnou pýchou pořádně zamyslel. Není to tak dávno, co se  zpívalo, že „poručíme větru, dešti“, a kdy tomu dokonce mnozí z nás i věřili. Neporučíme. A nejen to. Příroda nám ve chvíli, kdy to čekáme nejméně, ukáže svoji sílu způsobem, jenž bychom nejméně čekali.

Přírodní živly mívají různé přídomky. O ohni se například říká, že je to dobrý sluha, ale zlý pán. Voda bývá obvykle živá, dokonce životadárná. Vědci tvrdí, že bez vody by opravdu nebylo života. A přitom i ona dokáže být nejen dárkyní života, ale také přinášet pohromu a smrt. To, co se v těchto dnech odehrávalo na severní Moravě a u nás v jižních Čechách, přineslo do slovních spojení nové přídavné jméno „blesková“ povodeň. Zničené obce, pozemky, komunikace, majetky, dokonce třináct zmarněných životů. Smutná bilance.

Nemohu jinak, než smeknout. Záchranáři, dobrovolníci, pomocníci, prostě každý, kdo mohl jen trochu pomoci, ukázali, že slovo solidarita nemusí být jen prázdným pojmem. Jistě, spoušť, kterou po sobě voda zanechá, vnímá jinak ten, kdo se na ni, byť s děsem v očích, dívá jen v televizi nebo z kopců nad vodami a jinak ten, jemuž voda zničila, co mohla. Přiznám se upřímně: neumím si představit, jak bych se s podobnou katastrofou, jíž jsem svědkem pouze jako divák, dokázal vyrovnat, kdyby se přihodila mně nebo mým blízkým. I kdyby člověk  vůbec nelpěl na majetku sebevíc, přijít v několika minutách o všechno, co je nedílnou součástí jeho života, jeho osobnosti, co s ním rostlo a bylo jeho životním dílem, je situace, kterou si asi většina z nás představit neumí. Co ale můžeme, je pomoci druhým, když už jsme měli to štěstí, že nám se katastrofa vyhnula. Jakou formu zvolíme, je na nás. Nejhorší ze všeho by byla lhostejnost a pocit, že se nás to netýká. My politici pak máme zodpovědnost o to větší, že nám občané dávají důvěru, abychom vedli náš stát nejen v dobách dobrých, ale i zlých. Proto stále přemýšlím o tom, jak tuto důvěru nezklamat. Věřím, že spolu s ostatními – hejtmanem počínaje a starostou v nejmenší postižené obci konče – najdeme ten nejlepší způsob, jak to dokázat.

Zpět do blogu