Mgr. Vítězslav Jandák - Volební lídr ČSSD za Jihočechy

Aktuální

BLOG

Mé jižní Čechy

27.07.2009

Sedím před svým jihočeským “srubem” a říkám si nahlas s Vladislavem Vančurou: tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Pršet sice na chvíli přestalo, ale šedivé mraky nad hlavou dávají tušit, že to nemusí být na dlouho. Je podvečer, ideální čas na přemýšlení. Před malou chvílí jsem se vrátil ze své jindřichohradecké poslanecké kanceláře a tak se konečně dostávám k tomu, abych si prolistoval nějaké ty noviny, co si celý den vozím v aktovce sebou. Ale po chvíli je odkládám.

Miláček retrívr Albert mi dává neodbytně najevo, že jsme se dnes ještě nebyli proběhnout a že to takhle dál nemíní nechat. A tak se jdeme podívat k nedalekému rybníčku. Okolo rákosí se prohánějí malé kachničky pod přísným dohledem starostlivé matinky a sem tam se ozve plácnutí ploutví lína nebo kapříka, který se chtěl patrně podívat, jak to vypadá nad hladinou. Až na tu zimu dokonalá idylka, řekli byste si. Jenže přesně v tu chvíli zazvoní mobilní telefon a je po idyle. Samozřejmě. Jako vždy dokonalá asistentka mi připomíná, co si mám vzít ráno do Prahy s sebou, jaký mám na příští den program, kdo všechno se mne chystá rozčílit, na které body jednání se mám obzvláště připravit a kolik dalších pozvánek na nejrůznější akce jsem dostal. Beru její informace na vědomí, ale myšlenkami dál zůstávám v jižních Čechách.

Když jsem byl před třemi roky zvolen poslancem, opsal jsem si do poznámek jedno slovníkové heslo:

“Od pravěku až do dob raného středověku byla oblast dnešního Jihočeského kraje územím, ve kterém se život obyvatel, kultura i hospodářské aktivity vyvíjely spíše uzavřeně samy v sobě.” Přemýšlím o něm a napadá mne, že tahle charakteristika trochu sedí dodnes. Když se někoho jinde v Čechách zeptáte, co si jako první představí, když se řekne “jižní Čechy”, ozve se obvykle “rybníky” anebo “kapři”. Nu ano, samozřejmě; desítky, možná stovky malých i velkých rybníků, k tomu mnoho vodních nádrží a nepočítaně řek a říček. Už méně si lidé uvědomují, že nám ale také patří národní park a chráněná krajinná oblast Šumava. Doufám, že se jednou nestane symbolem kraje místo kapra kůrovec (také začíná na “ká”) a jsem naopak rád, že v erbu kraje máme pětilistou červeno-bílou růži Vítkovců a Rožmberků. Prý u nás není rod, který by se ve středověku mohl s nimi poměřovat.

Bůhví proč mne napadlo, jak dlouho by to asi trvalo, kdybych si měl podat ruku s každým obyvatelem. Tak to máme, to máme – sedm okresů, přes tisíc obcí, více než šest set dvacet tisíc obyvatel, kdyby každé potřesení rukou trvalo jen pět vteřin … Horečně to zkouším z hlavy počítat, ale telefon se ozývá znovu. Prý se někdo zbláznil a chce nám v Českém Krumlově zbourat točnu. Když jsem byl ministrem, řekl jsem jednou v televizi, že dokud budu ve vládě, točna se v zámecké zahradě točit bude a basta. No jo, ale já už ministrem nejsem.

Telefonuji zpátky do Prahy, abych si zjistil, co se vlastně stalo, a je definitivně po idyle. Albert pochopil, že dnes už na něj čas mít nebudu. Rychle se vracíme domů a pes se na mne vyčítavě dívá, kdo že to zavinil, že už na něj nebudu mít čas. Kdo, kdo … přeci mé jižní Čechy. Moment, tenhle slogan odněkud znám. Nu ano, poslední z Rožmberků Petr Vok ve slavné hře “Zuzana Vojířová”, kdysi uváděné s velikým úspěchem nejen na Národním divadle. V uších mi zní nezapomenutelný hlas Zdeňka Štěpánka, jenž tuto roli mistrovsky ztělesnil a já si v duchu s ním opakuji “mé jižní Čechy”. Dnes to zní trochu pateticky, ale něco pravdy na tom bude.

Je to zvláštní kraj. Nejenom rybníky a lesy, ale také spousta hradů a zámků. Sedm městských památkových rezervací včetně již vzpomenutého Českého Krumlova. A s pohnutou historií - patnácté století s husitskou revolucí je prý považováno za jedno z nejvýznamnějších období. Takže i Mistr Jan Hus a Jan Žižka z Trocnova. A co takhle trochu lidové legendy a strakonický Švanda dudák? A nebo Šrámkův Písek? Znovu se ozývá hlas Zdeňka Štěpánka: “po řece Otavě, za vorem vor…“ Začínám si dokonce pobrukovat, že “okolo Třeboně, pasou se tam koně” a jsem rád, že mne nikdo (až na Alberta, ale ten už si zvykl) nevidí a neslyší. Ano, pane Petře Voku, je třeba přestat snít a dát se zase do práce. Upsal jsem se jim a jsou mým pánem. Kdo? No přeci MÉ JIŽNÍ ČECHY.

Zpět do blogu